Je těžké přesně určit, kdy nastal nějaký zlomový bod, kvůli kterému jsem teď tam, kde jsem. Pokud bych i tak měla nějaký uvést - řekla bych, že stejně jako hlavním důvodem rozvodů je uzavírání manželství, tak důvodem ukončení mého studia bude jeho úplný začátek. A ne, není to jenom řečnický obrat - zpětně musím uznat, že na tom něco bude...

Když jsem v roce 2013 odmaturovala, čekaly mě nejdelší prázdniny v mém životě - 4 měsíců trvající volno. Představte si sami sebe před takovou dovolenou - co byste dělali? Já jsem se....ehm, šla učit na přijímačky. Neříkám, že je to špatně, kdybych se neučila, nejspíš bych nestudovala ani ty 4 roky, které jsou teď za mnou. Špatně bylo jen to JAK. Jestli vám doma rodiče říkali, že něco smíte teprve, až budete mít hotovo všechno do školy - buď to neberte tak úplně vážně, nebo vážně nechoďte na medicínu. To je samozřejmě vtip. 

Nenechte se zmást - medicína mě bavila vždycky, a jsem přesvědčená, že už i vždycky bavit bude. Během každého semestru jsem chodila moc ráda na praktika i přednášky (nebo alespoň na větší část z nich). Vy, kdo mě znáte osobně, víte o čem mluvím. Rozumím tomu, že většina lidí z mého okolí bude tohle chápat jenom stěží, ale ten aktivní přístup, hromada otázek na vyučující, a že nedokážu být zticha, když znám odpověď - všechno z toho o mě ví už mí spolužáci z gymplu, jednoduše to ke mně už patří. Kdybych to tak neměla, možná by bylo pro mě pohodlnější sednout si doma ke stolu s čajem a přednášky si pouštět na YT.

Vrátím se ale k době před čtyřmi lety. Seděla jsem doma a zkoušela si testy, pak se dívala na televizi, pak se zase učila... žádná zvláštní radost ani užívání si volna v tom nebylo. To léto jsem se na medicínu dostala, byla to jediná škola, na kterou jsem skutečně chtěla. Jednoduše mě nic lepšího nenapadlo. Často jsem si to pak sama vysvětlovala jako cestu nejmenšího odporu - vždycky, a to i v minulosti, jsem si vybírala školu, kde se co nejdelší dobu nebudu muset rozhodnout, co skutečně budu jednou dělat. Na gymnáziu 8 let do maturity bez zaměření, na medicíně 6 let k titulu MUDr. bez toho, že bych musela mít jasno o specializaci. Ale teď s tím nemůžu zase tak souhlasit - teď když jsem skončila, rozhodně v tom bylo i něco víc.

Já mám někde hluboko v sobě zakořeněné, že musím vždy dělat maximum - což nedokážu, a proto mi permanentně přijde, že je to pořád málo. Oproti jiným nejsem úzkostlivý student, co se před zkouškou psychicky hroutí, to už jsem spíš v klidu (řekněme si popravdě - rezignovaná). I tak, zkouškové období nepatřilo nikdy k těm dobrým. I když zkoušky se mi většinou dařily celkem bez potíží zvládnout, ten stres před nimi mě opravdu znatelně drtil. Samozřejmě nejsem jediná, ani první ani poslední.

Zeptejte se 100 studentů medicíny, jestli mají někdy potíže se stresem - 99 z nich vám řekne, že ano. Nervozita, nespavost, bolesti hlavy, nevolnost, průjem nebo třeba i zvracení se na výčtu objeví nezvykle často. Říkejte si tomu jak chcete, to je norma. Samozřejmě se to DÁ zvládat, kdyby ne, nemá nás kdo léčit. Otázka, kterou si musíme položit, je - jak? U mě byl problém nedostatek toho ostatního. Nechci to na nikoho svádět nebo přidávat část viny jinam. Byla jsem opravdu hodně motivovaná, hodně zaměřená na školu. A zbytky běžného života se začaly vytrácet. Jako při cestě vlakem, když moc zrychlíte, začne vám krajina za oknem splývat do málo rozpoznatelné šmouhy.

No, a když už se něco podělá, podle zákonů schválnosti se to podělá pořádně. Takže na podzim roku 2015 jsem si odjela do Finska na dva týdny kvůli SVOČce pěstovat rakovinu (někdo si možná i pamatujete můj starý blog, ale docela bych se tomu divila). Když jsem se vrátila, měla jsem co dohánět do školy, zápočty, v zimě jsem pak nestihla jednu zkoušku a k tomu se mi definitivně rozpadl vztah... 

Ok, řekla jsem si. Co mě nezabije, to mě posílí, a tak jsem (beze změny k lepšímu co se školy týče) šla dál. V letním semestru už jsem jen doplnila zkoušku ze zimy, zašla si na tu lehkou z psychologie - a pak to drclo a podělalo se to úplně po vyhození od zkoušky z patologie. Vlastně o nic nešlo, vyhodí x lidí, a u mě k tomu byl rozhodně pádný důvod, ještě k tomu nemůžu říct, že by na mě nebyli hodní... Jenom po všem, co tomu předcházelo, tohle byla ta poslední pomyslná kapka, aby pohár přetekl.

A v podstatě od té doby lezu pomalu, zlehka nahoru. Léto 2016 bylo úplně na nic, to letošní taky ne úplně super, i tak ale vidím za sebou ohromný kus cesty. Dost špatně se to vysvětluje, jelikož jsem si to dřív taky neuměla dost dobře představit, jak se s něčím takovým bojuje. Deprese není vidět, nikdo to nemá napsané na čele, ani nemáte žádnou kontrolku, co ukazuje jak jste na tom jako telefon v nabíječce. Na tohle jste prostě sami.

"Co tě nezabije, to tě posílí", a tak jsem šla dál.

Za poslední rok a půl jsem si prošla spoustou věcí, které by mě dřív nikdy nenapadly, ale jsem ráda, že si můžu celkem hrdě stoupnout před zrcadlo a říct sama sobě, že jsem to nakonec zvládla. Jasně, ještě to není úplně uzavřená kapitola mého života, ale věřím, že to nejtěžší je za mnou. A před čím stojím teď, už nejsou nepřekonatelné překážky, ale nové výzvy, které jsem připravená přijmout. Momentálně jich je hodně.

Věci se vyvinuly až tak, že jsem ani v ročníku, kdy jsem měla ISP a opakovala jsem patologii a patofyziologii, nestihla druhou ze zkoušek. Tím pádem jsem nesplnila podmínky pro studium podle studijního řádu. Zkoušela jsem pak ještě všechny cesty, otravovala jsem s tím polovinu lidí, co pracují na děkanátu, jestli je to skutečně tak jednoznačná situace, abych si mohla být skutečně jistá, že víc udělat nešlo. A zbylo opravdu jediné východisko - ukončit studium.

A tím bych asi skončila i můj krátký (na mě opravdu hodně) článek, který by vám měl trochu osvětlit tu otázku "ty už nechodíš na medicínu?" :) O zbytku se rozepíšu případně zase někdy příště.

K